pan Luboš
Věk: 65 let
Vzdělání: vyučen
Diagnóza: schizofrenie, alkoholická demence
Socioekonomická a rodinná a situace:
Pan Luboš pobíral starobní důchod, vlastnil byt o velikosti 1+kk v lukrativní části města Liberce. Pan Luboš byl finančně dobře zajištěný, měl celkem vysoké úspory. Byl ženatý, s manželkou ani dětmi se však již přes dvacet let nestýkal, protože měl problémy s alkoholem. Až do získání důchodu pracoval jako montážní dělník, do té doby svoji závislost na alkoholu zvládal. Před hospitalizací měl navázány funkční vztahy se sousedy, kteří ho před návratem z hospitalizace považovali za tichého a bezproblémového muže.
Zdravotní stav:
Kontaktován byl v psychiatrické léčebně Kosmonosy s tím, že trpí schizofrenií, během služby pak byla diagnóza přeměněna na alkoholickou demenci, protože v chráněném prostředí nemocnice nebyly z počátku projevy demence zcela patrné.
Popis a analýza případu
Popis situace na začátku poskytování služeb:
Pan Luboš byl v psychiatrické léčebně kontaktován v srpnu 2016. V té době byl poprvé hospitalizován, protože se však jeho stav začínal zlepšovat, začal znovu uvažovat o tom, že by se vrátil domů do svého bytu. Proto se na pracovníky služby obrátila sociální pracovnice nemocnice s tím, že je potřeba zjistit stav bytu a naplánovat zkušební pobyty.
První zkušební návštěva v bytě uživatele, která však nedopadla nijak úspěšně, proběhla v prosinci 2016. Byt byl zanedbaný, pan Luboš nebyl schopen ho uklidit, odmítl se starat sám o sebe. Probíhaly však nadále kontaktní návštěvy v nemocnici, kde byly s klientem probírány možnosti jeho návratu domů. Nemocnice podala návrh na omezení svéprávnosti a také žádost o umístění do domova důchodců, protože však klient nadále trval na svém přání vrátit se domů, proběhl další zkušební pobyt. Uskutečnil se v březnu 2017, nedopadl však o mnoho lépe než předtím. Klient nebral léky, nejedl, popíjel, nepostaral se o sebe ani o byt.
Protože ze strany služby i nemocnice panovaly obavy, že samostatné bydlení nezvládne, bylo panu Lubošovi nabídnuto zprostředkování místa v domově důchodců, nebo domově se zvláštním režimem. Pan Luboš však tyto možnosti odmítal, opakovaně trval na přání vrátit se domů, a začal více spolupracovat. Navštěvoval aktivity nemocnice a také ochotněji spolupracoval s pracovnicemi služby, které ho pravidelně v nemocnici navštěvovaly. Souhlasil s generálním úklidem bytu, který byl uskutečněn v říjnu 2017 a který byl uhrazen z jeho úspor, zrovna tak souhlasil s tím, že bude po propuštění aktivně spolupracovat a bude mu zajištěna pečovatelská služba. Proto mu byl navržen další zkušební pobyt, který proběhl v listopadu 2017 bez komplikací. Nemocnice i služba usoudily, že s větší mírou podpory uživatel doma pobyt zvládne, proto byl pan Luboš propuštěn v prosinci 2017.
Popis situace v průběhu poskytování služeb:
Služba se zpočátku zaměřila na zajištění potřebných návštěv lékaře, které ještě v lednu proběhly v pořádku, kdy byl uživatel k lékaři dovezen a zase odvezen zpět. Dalším cílem služby bylo navázat uživatele na jiné adekvátní služby vzhledem k jeho diagnóze, bohužel krátce po návratu domů přestal pan Luboš spolupracovat. Nejenom že odmítal docházet na potřebné lékařské kontroly, ale nechtěl ani zajistit zprostředkování pečovatelské služby. Opakovaně tvrdil, že vše zvládne sám a že pomoc nepotřebuje. Klienta tak nebylo možné navázat na potřebné služby, ani mu pomoci zajistit důstojný život ve vlastním bytě.
Z pohledu pracovníků služby pan Luboš svoji situaci nezvládal. Vstával až pozdě odpoledne, kdy odešel do nejbližšího obchodu, aby si nakoupil alkohol. Celou noc potom pil, v bytě neuklízel, nekoupal se ani se nepřevlékal. Jakákoliv snaha o spolupráci opakovaně selhávala. Pan Luboš sice s pracovníky služby zpočátku komunikoval, ale nechtěl cokoliv řešit. Jeho byt se tak pomalu začal měnit v místo plné odpadků, sám uživatel byl špinavý a zanedbaný.
Panu Lubošovi se první dva měsíce snažili pomoci sousedi, kteří mu občas donesli nějaké jídlo a také mu nabízeli pomoc s úklidem a údržbou bytu. Tuto pomoc však uživatel neakceptoval, se sousedy přestal komunikovat, postupem času se navíc domů vracel velmi pozdě a opilý, takže začal znečisťovat společné prostory domu. Tím zcela ztratil jejich podporu.
Do řešení situace se zapojil celý tým. Pan Luboš byl opakovaně navštěvován, tyto návštěvy však postupně z původní snahy o navázání spolupráce přerostly spíše v kontrolní funkci, jejímž cílem bylo zjistit, zdali je ještě pan Luboš v pořádku.
Snahou týmu bylo zapojit do řešení situace další zdroje. Kontaktována byla proto obvodní lékařka, s prosbou o navštívení uživatele, a s žádostí o spolupráci při řešení situace, spolupracovala však velmi neochotně. Zrovna tak byla informována o situaci klienta také jeho psychiatrička.
Kontaktován byl také několikrát soud, písemně i telefonicky, s žádostí o urychlení řízení o omezení svéprávnosti. Termín řízení byl nakonec stanoven na konec července, tedy skoro rok a půl poté, co byla podána žádost. Služba navrhovala, aby toto řízení omezilo klienta nejen ve finančních věcech, ale také v jeho rozhodování o tom, kde bude bydlet.
Opakovaně bylo hovořeno se sousedy, kteří byli obtěžováni nejen chováním pana Luboše, ale také zápachem z jeho bytu. Ti psali na město i na soud žádosti o řešení situce.
Několikrát také byla volána záchranná služba a policie v případě, že klient neotvíral. Pana Luboše se však nakonec podařilo vzbudit, byl prohlédnut zdravotníky, upozorněn na potřebu udržovat pořádek a byl zanechán doma.
Na konci června byla znovu pracovnicí služby ke klientovi zavolána záchranná služba. Tou dobou již pan Luboš ležel pouze v posteli, odmítal vstát, nejedl, léky dlouhodobě nebral. Přesto rychlá záchranná služba posoudila jeho stav jako za život neohrožující, nechali pana Luboše podepsat reverz, že odmítá jet s nimi a zanechali ho doma. Druhý den, kdy byl pan Luboš znovu navštíven stejnou pracovnicí, byl již mrtvý.
Diskuze
V případě pana Luboše šlo o asertivní pokus motivovat klienta ke spolupráci, který však neměl žádnou kladnou odezvu. Pracovníci služby se tak půl roku potýkali s neúspěšným řešením situace. Přesto, že pan Luboš zcela nespadal do cílové skupiny organizace, nebylo možné ho navázat na jinou službu. V komunitě navíc mimo pečovatelkou službu, která by mohla panu Lubošovi zajistit chod domácnosti, hygienu a stravu, není žádná další organizace zabývající se začleňováním občanů vyššího věku se závislostí a duševním onemocněním do společnosti, zrovna tak chybí pobytová služba pro takovéto klienty.
Členové týmu tak spoléhali, že jim situaci pomůže vyřešit soudní řízení stanovené na konec července, kdy bude určen opatrovník a tím bude možné zajistit panu Lubošovi jiné služby, příp. mu zajistit ústavní pobyt. Vzhledem k červnovému úmrtní uživatele však k soudnímu řízení již nedošlo.
Dále byli členové týmu postaveni před morální problém, kdy se potýkali se snahou respektovat přání klienta, tedy být doma, pít a zřejmě tak postupně ukončit svůj život, aniž by byl obtěžován okolím, a svojí potřebou zachovat lidský život a poskytnout mu důstojné podmínky k životu. Zrovna tak byli postaveni do situace, kdy respekt k rozhodnutí uživatele znamenal zároveň omezení života sousedů, kteří žili ve stejném domě.
Je ke zvážení, zdali jeden úspěšný pobyt doma nebyl příliš málo na to, aby byl uživatel propuštěn, je ovšem zřejmé, že pan Luboš chtěl natolik domů, že se dokázal na půl roku přemoci, spolupracovat a svoji situaci krátkodobě zvládnout. Skutečností ale zůstává, že učinit validní odhad, zda po propuštění bude klient spolupracovat, není zcela možné.
Zrovna tak zůstává otázkou, zdali členové týmu neměli více komunikovat s psychiatričkou. Ta však měla ambulanci až v Jablonci nad Nisou, kam klient odmítal jezdit, proto volili spolupráci s obvodní lékařkou, která však klienta navštívila pouze jednou po opakované výzvě ke spolupráci a pak se od případu distancovala.
Na příběh pana Luboše lze pohlížet jako na případ člověka, který ztratil motivaci k životu. Je totiž zřejmé, že do doby, než odešel do důchodu, svůj problém s alkoholem zvládal natolik, že jím nijak závažně neohrožoval sebe ani své okolí, i když způsobil rozpad jeho rodiny. Více pít začal s největší pravděpodobností poté, co přišel o svoji hlavní náplň života, tedy pracovní vytížení a tím následně také o sociální kontakty. Je tedy na místě se ptát, zdali by psychoterapeutická pomoc ve smyslu nalezení nového cíle po návratu domů mohla pomoci panu Lubošovi najit smysl života a pomoci mu tak naplnit jeho den něčím plnohodnotnějším nežli pitím.
Služba se totiž soustředila především na zajištění základních fyziologických potřeb uživatele a potřeby bezpečí, které vlastně klient zajištěny vcelku měl. Z pohledu pracovnic služby však nebyly naplněny natolik, aby se mohly zabývat otázkou, jak naplnit potřeby vyšší jako je potřeba sounáležitosti a uznání. Je samozřejmě sporné, jestli by bylo možno s uživatelem takovéto potřeby řešit, protože krátce po jeho propuštění již se členy týmu nespolupracoval, jakoukoliv komunikaci na zlepšení jeho životní situace odmítal a dokonce blokoval i kontakt se sousedy, se kterými před nástupem do nemocnice vycházel poměrně dobře. Přesto je potřeba zamyslet se nad tím, jestli ve smyslu sebeúzdravy, tedy schopnosti žít plnohodnotným životem i přes své onemocnění, není potřeba orientovat se také na tyto výše zmiňované potřeby a pomoci tak klientovi najít smysl života a tedy i důvod v něm pokračovat.
Zde by také tedy bylo na místě polemizovat s tím, jak by v případě pana Luboše pomohl situaci řešit tým, který by byl více multidisciplinární, tedy měl mezi svými členy také psychiatra a psychoterapeuta. I kdyby pan Luboš nechtěl s těmito členy o svých problémech hovořit, mohli by takoví pracovníci při pravidelných poradách týmu vnést do situace jiný náhled.